Vidče

V pondělí 29. dubna ráno jsme se, nevěda, co nás čeká, sešli celá devítka s paní učitelkou Kovářovou a panem učitelem Drdou s úsměvem před školou. Za nedlouho pro nás přijel autobus, v němž už seděli žáci ZŠ Napajedla s panem průvodcem P. Kočím. Ospalí, avšak dobře naladění, jsme pomalu opustili hranice ČR a zanedlouho jsme byli v Polsku na nevinně vypadajícím parkovišti u bývalého koncentračního tábora v Osvětimi. Pan průvodce nás upozorňoval na chování uvnitř, ale my jsme si zkrátka neuměli představit, proč bychom se nemohli smát. Však odpověď jsme záhy zjistili a smích nás opustil. Uvnitř muzea jsme najednou poznali hrozivý svět trpících lidí, co zde prožili své poslední chvilky života. Navštívili jsme spoustu budov koncentračního tábora a každá v nás zanechala obrovskou tíhu. Viděli jsme podmínky, v jakých museli tito věznění lidi přežívat. Jejich postele, poničené oblečení, neuvěřitelné utrpení. K těmto vizuálním zážitkům nám celý den povídal pan průvodce o osudech těchto lidí, o celkovém táboře. A my jsme stěží lapali po dechu, když jsme viděli fotky trpících žen, mužů a uplakaných dětí. Obzvlášť smutná byla místnost, kde za skleněnou stěnou ležely dvě tuny nastříhaných lidských vlasů, cestovní kufry tisíce nevinných lidí, boty a jiné věci připomínající jaké máme štěstí, že žijeme dnes tak, jak žijeme.

Po návštěvě Osvětimi jsme přejeli kousíček k druhému koncentračnímu táboru Březinka. Tento tábor byl daleko rozsáhlejší. Budovy kdysi sloužící zajatcům jako přístřeší, byly staré bývalé koňské stáje. Dřevěné, nezateplené prostory, do nichž se namačkalo několik stovek nešťastných lidí. Když jsme poslouchali, jak málo bylo dovoleno zajatcům hygieny, v jakém strachu, bolesti, v jakých neuvěřitelných podmínkách tam žili a ještě byli nuceni tvrdě pracovat bez možnosti odpočinku, bylo nám z toho velice smutno. Myslím, že nemluvím jen za sebe, když řeknu, že nás tato exkurze všechny chytla za srdce. Až po takovém zážitku si člověk plně uvědomí své priority v životě.

Na cestě domů jsme se zastavili v obchodním centru v Polsku, kde jsme se zdrželi asi hodinu. Večer, když jsme všichni leželi ve svých pohodlných postelích, někteří z nás měli těžké usínání.

Eva Petruželová, 9. třída